Právo kulturní identity na vlastní stát

Katalánsko, Kurdistán, Palestina, Skotsko... Území, která by se z kulturních i historických důvodů chtěla osamostatnit, ale bohužel jim to není umožněno. Proč?

Jak efektivně rozmístit politickou moc, tak aby byli lidé spokojení s rozhodnutími státu a aby státy zároveň fungovaly v řešení mezinárodních otázek. To je otázka, která trápí politology, ekonomy, sociology, filozofy a další "vědce" už dlouhá léta. 

Čím podobnější je masa lidí a čím menší je počet těch lidí, tím jednodušší je pak vytvořit vzájemný konsenz všech těchto lidí. Z toho by mohla vzejít myšlenka, že čím menší stát, tím lepší. Čistě teoreticky je to tak, nicméně problém je značně komplexnější a tak pouhá úvaha o konsenzuálním rozhodnutí není stoprocentně správná, to by pak totiž bylo ideální, aby každý člověk měl svůj stát. Nicméně nutné je zároveň uznat, že každá odlišná masa lidí by měla mít právo na svůj vlastní stát.

Existují tři pohledy na efektivní uspořádání světa. 

První je tzv. vestfálská suverenita, která byla plně vytvořena vestfálským mírem po třicetileté válce. Tato smlouva mluví o národní suverenitě států a neexistenci jakékoliv vyšší, než státní moci. Každý stát má právo na vlastní rozhodnutí ve všech otázkách a takové rozhodnutí uskutečňují občané tohoto státu. Na takovém principu původně vznikl i geniální nápad Evropské Unie, který měl pouze ekonomicky integrovat jednotlivé státy, nicméně postupem času se z toho stala politická integrace poměrně vysoké intenzity a v rámci právě vestfálské svurenity nastal např. Brexit. 

Další pohled je pohled osmanské říše. Zde panoval názor, že je třeba následovat slova proroka Mohameda a zajistit aby pro efektivní fungování světa v míru existoval pouze jeden stát a jedno náboženství - islám. A právě tuto "přísnější větev" islámu prosazují šíité, kteří bojují za Mohameda a bojují za jednu víru. Oproti tomu současní sunnité jsou umírněná větev islámu, jsou to lidé, kteří jsou schopní být integrování do světa, nicméně na tom většinou nemají příliš velký zájem (tohle jsou dva pojmy zcela stěžejní pro pochopení migrační krize). 

Poslední pohled, je demokratický pohled USA. Spojené státy věří, že mír a pořádek ve světě lze udržet pouze za předpokladu šíření demokracie a demokratických principů do všech jeho koutů. Nefunkčnost tohoto systému byla vidět při mnohých intervencích států do různých koutů světa. Hlásání slušnosti, demokracie a rovnosti je celkem směšné, když si uvědomíme, co se děje v samotné USA, ať už současně či historicky.

Osobně se mi nejvíce líbí původní princip zmíněné vestfálské suverinity, podle jíž, by měla každá kulturně, rasově nebo jinak odlišná skupina obyvatel mít právo na vlastní stát. To by vedlo nejen k snadnějšímu rozhodování a lepšímu naplnění potřeb občanů nového státu, ale i k těm, co zůstali v původním státu a od kterých se odtrhla ta "nepřizpůsobivá" skupina.

Stejně tak by to vedlo k lehčímu utváření jednotlivých režimů. Důsledkem špatných režimů je, že lidé čsato utíkají za něčím lepším. Záměrně jsem nepsal režimů autoritativních, protože v určité skuopině může být autoritativní režim tím nejdokonalejším a tak není jediný důvod ho narušovat při jeho funkčnosti. Ostatně občané Sýrie se měli před nuceným vpádem USA a americké demokracie celkem dobře, nebyl to nejvyspělejší stát, ale ekonomika se rozvíjela a lidé měli svého vůdce rádi. Takové unikání ze špatných režímu kopíruje klasický trh s výrobky, když se párkrát špatně najíme v jedné restauraci, příště zcela jistě půjdeme do druhé. Na mezinárodním poli je však tato mobilita i díky přehnané byrokracii velmi omezena. 

Evropská Unie, která hlásá svobodu, mír a právo suverenity se jaksi zamotala do svých slov a požadavků Katalánska na osamostatnění. Znám mnoho Katalánců a mohu říct, že se většina z nich jako španělé necítí, Katalánci chtějí být osamoceni a chtějí být pány svých mezinárodních vztahů, pány své ekonomiky, pány svého zdravotnictví - a když to chtějí, mělo by jím to být umožněno!

Tyto ve světovém měřítky třeba i zanedbatelné konflikty jsou jen malými krůčky směřujícími k velkému konfliktu. Hezky vidět je to v Sýrii, kde proti sobě bojuje 5 různých stran. Příkaldem ale může být i nedávné osamostatnění Kosova nebo třeba případ Krymu. Alsasko a Lotrinsko se už v minulosti stalo jednou z příčin 1. světové války, ostatně i té 2. světové.

Národní přslušnost je často velmi podceňovanou záležitostí mezinárodních vztahů a právě taková národní příslušnost je základem svobodné společnosti a základem pro další budování té tak přeceňované demokracie (pokud by si to společnost vyžadovala!). Nutit společnost k demokracii, je však tím nejméně demokratickým principem a intervence USA do dalších částí světa jsou tak často komické, ironické a velmi nebezpečné. Osobně věřím, že státy by měly být menší a mezinárodní ekonomická spolupráce větší, pouze to by mohlo vést k blahobytu. Více států a menší byrokracie by pak znamenalou jakousi dokonalou konkurenci na trhu "služeb státu" a to dalo možnost každému se ze špatného režimu přesunout do jiného, který by mu vyhovoval více.

To však není otázkou jednoho dne, může se to zdát jak utopie, možná, že v současné době je, ale je to na dlouhodobém vývoji a je to rozhodně dosažitelné. Je jen na nás abychom utopili ten "axiom", že potřebujeme ten VELKÝ STÁT a že ten VELKÝ STÁT nám zařídí vše. Menší stát je jediná cesta k naší svobodě a to jak ekonomické, tak i sociální a politické.